Doma u Veroniky a Jana se potkávám s Terezkou, Míšou, Lucinkou a milou babičkou. Kolem běhá čivava Čibaba, odpočívá asistenční pes  Hardy, na zahradě štěká jezevčík Čenda a občas do pokoje nahlédne kocour Fred.

Nejstarší Terezce je 12 let. Když se narodil o tři roky mladší Míša, prošli si manželé těžkým obdobím. Lékaři jim sdělili, že Míša bude zřejmě vážně postižený, neslyšící. V roce se stěží otočil. „Tehdy jsme si oba uvědomili, že nejdůležitější je mít rád, všechno ostatní se pak dá zvládnout, i zdravotní problémy“ říká s velkou pokorou Veronika. Dnes je Míša školák, chodící a spokojený kluk s naslouchadly. 

Do  pěstounské péče přijali manželé drobnou, ušatou holčičku Lucinku, byl jí tehdy 1 rok. Nepohybovala se, museli několikrát denně cvičit. Špatně přibývala na váze, trpělivě ji krmili. Nebyla známá příčina jejích problémů a diagnóza byla nejistá, měli ji rádi.

 Dnes, kdy je Lucce 6 let, už pěstouni znají její diagnózu přesněji. „Máme jí rádi takovou, jaká je. Jen teď lépe víme, jak jí pomoci.“

Uplynul jeden rok od doby, kdy jsem rodinu navštívila naposledy.

Lucinka se chystá do 1. třídy, ukazuje mi novou růžovou školní aktovku a penál. Do školy se už moc těší. Vesele povídá a seznamuje mě se všemi domácími mazlíčky. Kocour Fred posedává na chodbě, asistenční pes Hardy klidně leží na gauči a sleduje náš rozhovor.

Veronika a Jan nyní společně pečují o 2 vlastní a 2 přijaté děti. Jan je teď také doma, zajišťuje rozvoz dětí do škol a k lékařům. Veronika se stará o miminko; v domácnosti vypomáhá také babička. „Žít rodinný život nás všechny baví; nebereme starosti jako nějaké problémy, prostě jen děláme, co je potřeba“ říká Veronika. „Teď už víme o pěstounství víc. Napodruhé už jsme tak nějak věděli, do čeho asi jdeme“ shodují se oba.

Druhou žádost pěstouni podávali v lednu 2020 a zařazení ke zprostředkování byli už v březnu 2020. V červnu 2020 si přivezli domů další dítě – tříměsíčního Jiříčka.

„Jediné naše očekávání od dalšího děťátka do pěstounské péče bylo, ať je co nejmladší. Jinak jsme oba byli rozhodnutí, že chceme vytvářet domov pro dítě, které by jinak asi nikdo nechtěl“ popisuje Veronika. Jiříček má od narození diagnostikovaný Downův syndrom. Pro jeho biologickou rodinu to byl šok a chlapce nepřijali. „To je jejich rozhodnutí, to my nesoudíme. Mně přijde, že Jiřík je krásný a pohodový miminko“ popisuje s úsměvem Veronika. Jan se připojuje s názorem, že „někomu může připadat, že jsme blázni, že je to náročné, pečovat o děti s tak velkými nároky. Ale my to bereme tak, že každé dítě je nějak jinak náročné. Třeba i zdravé děti mohou být nějak jinak hodně náročné“ a Veronika svého muže hned doplňuje „děláme to, co nás baví a co umíme. Jiřík má takové potřeby, které naše rodina zná a umí s nimi pracovat.“

Ptám se obou pěstounů: Co by si měli zájemci o pěstounství promyslet a zvážit?

Veronika a Jan se shodují v tom, že by každý zájemce o pěstounství měl dobře vědět, co zvládne a co unese. Měl by se především zamyslet sám nad sebou, jaké jsou jeho možnosti a hranice, co zvládne a co už ne.

Loučíme se krátce po tom, co Veronika nakrmila Jiříčka, který s chutí vypil svoji dávku kojeneckého mléka. Veronika a Jan souhlasně říkají „nás pěstounství naplňuje a taky moc baví.“

„Měli jsme brzo vlastní děti, první dítě se nám narodilo, když mi bylo 19“ říká Ina. Jiří doplňuje, že dnes je jejich nejmladšímu ze tří dětí 20 let, mají už také 2 vnoučata. Ina výborně vaří a šije, Jirka pracuje v cizině a má hodně zkušeností s lidmi jiných etnik a jiných národností. Nemají předsudky, mají dobrou zkušenost s pracujícími cizinci.

Ina se s opuštěnými dětmi vídala na Slovensku, odkud pochází. Její kamarádka pracovala jako teta pečující o malou skupinku dětí v domě podobném našim SOS vesničkám.

Myšlenka na pěstounství zrála u obou manželů několik let, od roku 2013 se stali přechodnými pěstouny. „Měli jsme dost sil a oba máme rádi děti, během 4 let našim domovem prošly 4 děti.“

Dnes jsou v rodině Iny a Jirky dvě děti v dlouhodobé pěstounské péči.

Dvojčátka - holčička a chlapeček jsou romského etnika. „Dvojčata jsou lepší než dvě děti s časovým odstupem“, říká Ina a při tom s klidným nadhledem nosí oběma dětem hračky a hrníčky s čajem. „Máme moc šikovné děti, není čas na nudu! A tolerance je potřebná, když jí někdo nemá na začátku, když děti přijímá do pěstounské péče, kde jí pak má hledat až přijdou starosti třeba v pubertě?“ doplňují společně s Jirkou. Rodina je akční, rádi cestují, podnikají výlety.

Ina a Jiří si přáli přijmout do rodiny zdravé děti, etnikum pro ně nebylo a není zásadní. Takto uvažují i do budoucna. „Rádi bychom přijali do rodiny ještě jednu romskou holčičku!“

Lenka a Pavel přijali před necelým rokem do pěstounské péče dva kluky, sourozence. Vnímají setkání s biologickými rodiči dětí jako něco naprosto přirozeného. V letním období probíhají kontakty na dětském hřišti, rodiče s dětmi zde společně stráví odpoledne.

"U nás to probíhá v klidu, s rodiči vycházíme dobře. Kontakt je asistovaný, vždy je u něj naše klíčová pracovnice z doprovázející organizace. Životní okolnosti rodičům kluků neumožňují, aby se o ně zodpovědně starali, ale mají je rádi, to je poznat. Na každý kontakt rodiče přinesou klukům nějaké dobrůtky, někdy i hračku. Dnes přinesli dva pejsky. Od nás pak dostávají fotky, někdy jim kluci nakreslí obrázek. Já a Pavel se snažíme kluky vést tak, aby svoje rodiče měli v úctě a respektovali je takové, jací jsou".

V rodině žijí tři přijaté děti. Markéta a Stanislav pracovali v dětské psychiatrické léčebně, kde se setkali s dětmi s projevy deprivace. Natolik je tato zkušenost oslovila, že se rozhodli pomoci dětem, aby, jak říkají, „nebyli ústaváci, nebyli deprivanti, protože rodina děti drží.“

Co by si měli zájemci předem zvážit je především „pevnost jejich partnerství, jestli jsou srozuměni oba s tím, že do toho jdou. Když nebudou jako partneři v pohodě, nebudou tu pohodu předávat dětem.“

Šokem byl „průšvih ústavní výchovy, srážka s realitou“. Pěstounka popisuje ranní řev a pláč při pití horkého čaje. V dětském domově byl čaj přesně připravený na teplotu pití, děti neměly zkušenost s čajem po uvaření, který je horký. Také běžné bariéry jako jsou schody a nízké zídky neuměly děti překonávat. Pěstouni se naučili, že je potřeba vždy předvídat, být o krok před situací.

"Pěstounství nám dalo naplnění, že jsou věci dobře, máme rodinu a radost z dětí. Vzalo nám hodně nervů, hodně soustředění. Je potřeba být neustále ve střehu, předvídat". 

Milena a Jiří mají čtyři děti. Dvě nejstarší jsou osvojené, dvě mají v pěstounské péči.

"Máme pořád dost síly, co kdybychom zkusili pěstounskou péči". Milena a Jiří se shodují v tom, že lidé, kteří se chtějí stát pěstouny, by měli mít malinko více empatie a jiný životní cíl než běžná populace.

"Děti je potřeba brát tak, jaké prostě jsou a nemyslet si, že budou podle nás, podle toho, co chceme my. Je běžné, že občas něco vezmou a že občas zalžou".

Jirka reaguje velmi spontánně na otázku, co jim pěstounství dalo. „Dalo nám to úžasný a pestrý život, o kterém se nám ani nezdálo! Kdyby mi někdo v 18 letech řekl, že budu mít čtyři děti a každé s jinou maminkou ?! .... a nevzalo nám to asi nic, alespoň mě nic nenapadá.“

Také Lence a Miroslavovi dal život další šanci na společně sdílené a prožívané štěstí. Když se potkali, byla Lenka rok rozvedená a starala se o dva syny ve věku 15 a 12 let. Mirek se s jejími kluky skamarádil, stal se pro rodinu oporou, přítelem a časem i Lenčiným manželem. Přestože péče a výchova chlapců nebyla vždy jednoduchá, Lenka s Mirkem si našli čas na výlety, společné koníčky, rodinu, zahradu. Chlapci postupně odrostli a odpoutávali se od rodiny a Lenka s Mirkem si uvědomili, že chtějí ještě někomu pomáhat, doma bylo smutno. Proto si v roce 2016 podali žádost o pěstounskou péči. Nabízeli svůj domov, zkušenosti, lásku a čas – nejraději dvěma sourozencům.  Na podzim roku 2017 si jeli pro 4 letého Filípka a 2 letou Lucinku, kteří si na ně díky jejich klidnému přístupu a laskavosti brzo zvykli. Lenka s Mirkem přijali jako samozřejmé, že Filípek s Lucinkou mají biologického otce, který se o ně nemůže trvale starat, ale projevuje zájem o kontakt s nimi. Zcela přirozeně přijali přítomnost otce v životě dětí, jeho existenci i to, že má v jejich životě místo, nedělají si nároky na bezvýhradné vlastnictví dětí. Umožňují jim vzájemný kontakt, napomáhají jejich sbližování. Otec dětem vozí dárky, několikrát do roka s nimi po vzájemné domluvě tráví víkendy, prázdniny, díky tomu udržují kontakt i s babičkou, tetou a strýcem. Biologická matka o děti zájem nejeví, občas jim pouze zatelefonuje.

Doma všechno fungovalo, jak mělo, a tak Lenku s Mirkem napadlo, že by se k nim domů vešla ještě jedna malá opuštěná holčička kolem 1 roku. Dlouho nepřemýšleli a na konci roku 2019 si vyřídili další žádost o pěstounskou péči. A protože se jim čekání zdálo dlouhé, aktivně prohledávali internet, zda se v jiném kraji nenajde právě taková holčička, které chtějí nabídnout pomoc. Před létem Lence padla do oka sourozenecká dvojice v jiném kraji a projevila zájem o bližší informace. Neprodleně kontaktovala krajský úřad a ten jim při zjištění, že by manželé přijali i děti dvě, nabídl jihočeskou sourozeneckou dvojici – skoro 4 letého Vašíka a 2 letou Lucinku. Manželé snad ani nezaváhali. Jak rychlé bylo ale seznámení s malou dvojičkou, tak pomalé bylo její předávání. Děti byly u pěstounů na přechodnou dobu, Lenka s Mirkem se snažili za dětmi jezdit co nejčastěji, postupně a citlivě je seznamovali i se svými stávajícími pěstounskými dětmi, ale soud pracoval pomalu a trval na dalších a dalších kontaktech. Pro Lenku s Mirkem i děti to bylo nesmírně náročné období plné nejistot, ale Lenka s Mirkem vydrželi, protože měli jediný cíl: pomoci dalším dvěma dětem, které si stačili už zamilovat. Rozhodli se nevzdat to. Dopadlo do dobře, Vašík s Lucinkou jsou v nové rodině – DOMA. A i když zejména Lucinka byla v navazování vztahu opatrná a zdrženlivá, Lenka s Mirkem dokázali svojí trpělivostí a láskou získat její důvěru.

Ale vzájemné sžívání a poznávání není jednoduché. Nově přijaté děti se potýkají s velkými traumaty, která si přinesly z původní rodiny, zejména Vašík se s některými událostmi v životě zatím sám nedokáže vyrovnat. Lenka s Mirkem se mu za pomoci nejrůznějších odborníků snaží jeho strachy zmírnit, je to však běh na dlouhou trať. A doufají, že trpělivostí a láskou pomohou zahladit aspoň ta největší zranění na dětské duši.

Lenka s Mirkem se snaží děti vychovávat s důsledností, učí je jasným pravidlům, tráví společně hodně času. Podporují je v tom, co je baví, ale nekladou na ně přehnané nároky. Jejich přáním je vychovat z nich slušné a samostatné lidi.

A jak se vidí Lenka? Jako veselá baculka se smyslem pro humor, velkým srdcem, ochotná pomoci kdykoli a komukoli, temperamentní, manažerka rodiny. Někdy mrzutá, ale ne moc často😊 A Mirek? Moc toho nenamluví, důležitými hodnotami jsou pro něho zdraví, láska k dětem, vše se snaží řešit s klidem a tolerancí.

Lenka s Mirkem si po odchodu svých chlapců mohli říct: „Dost, teď se budeme věnovat sobě, odpočívat, lenošit, cestovat…“, ale neudělali to. Rozhodli se upřednostnit zájem „cizích“ dětí před svými zájmy, rozhodli se nabídnout jim domov, lásku, energii a svůj čas, tedy to nejcennější, co jim nedokázala nabídnout jejich biologická rodina a co by jim nikdy nemohlo poskytnout žádné ústavní zařízení. Odměnou pro Lenku s Mirkem je, když vidí děti spokojené a šťastné. A zlobivé😊

Čekají, že se jim to jednou vrátí.

Janě s Jaroslavem to vyšlo na druhý pokus, oba měli za sebou několikaleté manželství. Jana měla z předchozího manželství 3 dcery, Jaroslav syna. Po 6 letech vzájemného poznávání se vzali, protože chtěli SPOLU být pěstouny a pomoci nějakému dítěti, nabídnout mu domov.

Teď jsou spolu 13 let, 7,5 roku mají v pěstounské péči 10letého aktivního chlapce, kterého jejich děti respektují a pomáhají mu. Ve škole prospívá a v rodině vyrůstá bez větších problémů. Přestože se Jana potýká se zdravotními problémy, s manželem se po důkladném zvažování loni rozhodli, že mají ještě dostatek síly a místa přijmout do rodiny další dítě - chlapce, kterému mohou umožnit šťastnější prožití dětství a nabídnout mu laskavou náruč. Podali si žádost, nekladli si požadavky na to, jak by mělo dítě vypadat, jakého má být etnika či jaké by mělo být, a proto se v mžiku u nich ocitl téměř 3letý černovlasý kudrnatý chlapec s jiskrnýma tmavýma očima, pro kterého se usilovně hledala rodina, jelikož byl dlouhou dobu u pěstounů na přechodnou dobu. Dnes je v rodině víc jak rok.

Vzájemná adaptace dětí proběhla rychle, chlapci si na sebe zvykli a jsou to „bráchové“ se vším všudy – perou se, když jde o maličkosti, ale když jde o velkou klučičí věc, stojí při sobě. Starší klučina je ve škole šikovný, Jana o něm s nadsázkou říká, že řídí třídu místo paní učitelky. Menší chlapeček se potýká s následky toho, že byl původní rodinou nechtěný, nepřijatý, a než našel domov a útočiště u Jany s Jaroslavem, prošel dalšími 3 rodinami. Proto je nepřekvapuje, že má potřebu a tendenci bojovat i tam, kde to není zapotřebí. Doufají, že jejich láska a péče ho uzdraví. S podivem se pozastavují nad tím, že tak krásného a šikovného kluka nechtěl nikdo jen proto, že měl trochu tmavší barvu kůže.

Smyslem života je pro ně mít se o koho starat, mít kolem sebe šťastnou a milující rodinu, dětem zajistit spokojené zázemí. Snaží se děti podporovat ve všech jejich aktivitách a vychovávat je tak, aby byly schopné se časem postavit na vlastní nohy.

A jestli někdy zalitovali svého rozhodnutí? Činy mluví za ně – paní Jana má ještě dostatek sil na to, aby učinili šťastné další dítě. Dostanou kluci ještě sestřičku? 😊